Srpen 2017

Jak přežít nevěru a zklamání

21. srpna 2017 v 23:39 | Hanka Metla
Máme krásné manželství. Manžel je 4 dny v Praze v práci a bydlí u mých rodičů. Pak na 4 dny přijede za námi na venkov. Já doma vše obstarám. Když přijede, jsem hezky upravená, žádné tepláky a vytahaná trika, někdy se i namaluju, je navařeno, napečeno, uklizeno. Nic po něm nechci, zvládám to sama. Všichni nás považují za ideální pár a i já si to myslela. Žádné hádky a pohoda vládne v naší domácnosti.
Najednou má člověk pocit, že není něco v pořádku už se mnou tolik nespí, nelíbá se, a když se zeptám "máme nějaký problém?" tak odpověď zní "ne všechno v pohodě." A tak tomu věřím.
Pak vyjde najevo první lež, měl být v práci, ale je v hospodě prý s kamarádkou. Proč to nepřiznal? Chodil s kamarádkami do hospody i dřív a já nikdy nedělala scény, nikdy se nevyptávala. Ale člověk mu ještě uvěří, vykroutil se z toho. Vždyť je to přece váš chlap, věříte mu, přece by vám nelhal. Má mě rád a jsme v pohodě, nemá důvod to měnit. Na sex jsem spíš já než on. Chvíli je dusno, ale jedeme dál.
A pak jsme na víkendu s dětmi a přáteli. Vrátíme se do pokoje v jednu v noci a on jde s mobilem na záchod. Červíček pochybností začíná zase hlodat. A najednou pípne zpráva. Zastavilo se mi srdce, nemůžu dýchat, podívám se a všechny iluze jsou pryč. Najednou se vám zboří celý svět. Je to šílené, nepředstavitelná bolest ten člověk, kterého tak milujete, děláte pro něj prvni poslední vás podvádí.
Proč vždyť k tomu neměl důvod, vždyť nám všechno klapalo, rozuměli jsme si. Když přijel domu, neházela jsem na něj stížnosti a starosti s dětmi. Byla tu pohoda, romantika, nic nemusel. Možná to byla ta chyba, nemusel vůbec nic. Brala jsem to tak, že on nás živí a já se starám o domácnost a rodinu, tak jsme to měli oba nastavené a souhlasili s tím. Stejně pořád zapírá, že ta sms nic neznamená, že je to jenom kamarádka Nechtěl mě ranit, proto to nechtěl přiznat, říkal pak. Šla jsem ven a zavolala milence. Jsem rozklepaná, ale klidná, nenadávám, nevztekám se. Chtěla jsem vědět, jak jsem na tom, nedávám jí vinu. Kdyby to nechtěl on tak to neudělal. Nebyla by tato, byla by jiná. Jen jsem chtěla vědět, jaká jsem manželka. Jestli patřím mezi ty na které si chlap pořád stěžuje. Pozitivní bylo, že milenka, později zjišťuju, že je to slečna o 16 let mladší, než jsem já, říká že nechtěla rozvracet rodinu, že od toho dává ruce pryč, ať to dáme dohromady, že nám přeje štěstí. Prý to vzniklo náhodně s alkoholem, že to nechce omlouvat a že on hned na další schůzce přiznal, že má rodinu a že nás nechce opustit. Jen jsme si prý přestali rozumět. Snažila se z něj dostat víc, ale nikdy víc neřekl, říká slečna. Seberu se a odjíždím. Šlapu 10km na autobus, ale přece tady s ním nebudu celý víkend. Nedokázala bych na něj koukat, on je v pohodě, netváří se zničeně tak jako já. Nechávám tu s ním i naše 3 děti.
V neděli se scházíme doma, že to probereme a vyřešíme co dál. Mluvím hlavně já, on zase mlčí, jako vždy když se po něm něco chtělo. Chci, aby zavolal milence, že to ukončuje. Nechtěl. Prý se s ní sejde a řekne jí to, že mu to tahle přijde hloupý. Na ní ohledy bere, ale co já? Pak chce vědět, jestli to bude mít nějaký význam, když ji zavolá. Jestli to jako bude mezi námi fungovat, když jí zavolá a ukončí to. Srab. Říkám, že se jinak se nemůžeme pohnout dál. Zvedne telefon a říká "sedím tu s Hankou a ona chce slyšet, že ukončuji náš vztah" Ne on, on za to nemůže, já to chci!
A začneme to probírat. Nikdy nás nechtěl opustit, byl tu rád, proto se pořád vracel. Jako bych mu za to měla být teď vděčná. Dohodneme se, že s ní dál nebude a zkusíme to spolu dál. Jsem úplně na dně rozklepaná, ubrečená, nemám sílu něco dělat, nemám sílu jíst. Zbořil se mi celý svět. Co bude dál, jak to můžu zvládnout. Ta nedůvěra je hrozná. Už mu nevěřím, už jsou tam pochyby. Chtěla jsem, aby v Praze s prací skončil, ale nesouhlasil. Pro něj se vůbec nic nezměnilo, ničeho se nevzdal, nic nezměnil.
Platím si týdenní pobyt v hotelu a mizím z domova. Musí se tu na 100% postarat o děti, včetně svačin, obědů, úkolů, úklidu.
Zvládli to, viděla jsem pak trochu pokrok, víc začal doma fungovat, já ubrala a nechávala víc věcí na něm. Vypadalo to nadějně i kuchyň uklidil a nandal nádobí do myčky, když už jsem byla doma. Ale šlo jen o praktické činnosti. V těch citových to bylo chladné, nucené - z jeho strany. Cítila jsem to. Snažila jsem se 5 měsíců jít dál. Chvíli to vypadá, že už jsem z toho venku, ale pak to na mě zase padne. On nedělá nic, aby mě z toho dostal, žádné sliby, omlouvání, večeře, kytky - NIC. Nepomáhá mi vyrovnat se s tím. Nic neřekne a žádné podpůrné slovo útěchy. Když brečím, raději odejde, aby to nemusel řešit, nebo jen stojí a hladí mě po zádech. Ale mlčí. Nikdy moc nemluvil, vždy byl uzavřený, nikdy nedal city najevo a já s tím byla smířena. Ale teď je potřebuji. Teď to chci slyšet. Napsala jsem mu i tahák s jednoduchými větami např. nemáš to se mnou lehký, ještě že tě máme, půjdeme spolu na procházku…NIC ani toto nezabralo. Pořád mlčel. Takže jsem většinu věcí začala řešit přes esemesky. Když už jsem hodně vyprudila a donutila ho reagovat, dokázal napsat krásné zprávy, ze kterých cítím naději, že mě má rád, že to půjde, že to bude dobrý. Když přijede, tak je to zase chladné není tam ta emoce. Není tam nic. Říkám si chci TO? Chci takhle žít dál? Zase budu já, která se o něco snaží. Ale představa, že ho úplně ztratím, byla ještě bolestnější a tak se snažím dál. Po pěti měsících snahy a mého trápení přijdu na to, že se s ní opět schází. Další rána, já se tady o něco snažím a stejně zbytečně. Už jsem to mohla mít za sebou.
Po zjištění nevěry a snahy to dát dohromady jsem prošla několika fázemi.
První fáze. Začala jsem se doma ještě víc snažit. Ještě víc jsem se upravovala. Bála se vyjít z ložnice, aby mě neviděl rozcuchanou. Koupila jsem si sexy noční košilku na ramínka, ve které mi byla zima a nedalo se v tom spát. Ale musím být přece přitažlivá. Zhubla jsem. Chodím do světa zdraví k výživovému poradci, chodím cvičit, ke kadeřnici, na nehty, ale i to je málo.
A pak mi došlo proč vlastně já, proč se snažím já? Vždyť já jsem nic neudělala, já jsem se vždy snažila, já jsem dělala všechno pro rodinu. Proč jsem za ty roky trochu přibrala, z 58kg před dětmi jsem měla 68kg na mých a 158 cm, proč? Protože jsem všechno dělala pro rodinu. Neměla jsem čas na sebe, dělala jsem to pro rodinu, pro něj. Chtěla jsem tady mít pohodu. Jak mi s tím on pomohl? Neřekl, pohlídám děti, běž někam, vyraž si. Teď se má snažit ON, on to zkazil.
Když mi tohle docvaklo a napsala jsem mu to do dopisu, který jsem mu nechala ležet na stole. Mluvit se s ním přeci nedá a alespoň si to v klidu po svém přechroupe. Přestala jsem být paranoidní a začala jsem být zase normální. Ale stejně byly veškeré moje snahy k ničemu, stejně to skončilo. On mě pořád posílal k psychiatrovi, ať mi napíše prášky, ať se zklidním.
Zase brečím, zase jsem na dně jako před 5ti měsíci. Hrozně těžko funguju kolem dětí. Udělat svačinu do školy ne nadlidský výkon. Ale musím, musím tady být pro ně, potřebují mě zdravou a silnou. Jsou to nejdůležitější co mám. Zase mi budete hezky. Všichni mi to říkají a své kamarádce v této situaci bych to také říkala. Vidím to i na kamarádkách, které byly manžely opuštěny, prošly tím samým a teď jsou šťastné. Čeká to někde mě, ale stejně to bolí, stejně se s tím nechcete smířit, stejně nechcete, aby to skončilo. I když tam byly věci, které Vám vadily, stejně to chcete zpátky. Najednou vám dochází, že už nikdy neuslyšíte "tak maminko já už teda jdu" a už vám nedá políbení na rozloučenou. Co Vánoce, dovolené? Jak to bude, jak to zvládnu?
A pořád si vyměňujete esemesky plné emocí. Já píšu o tom jak je to těžké, jak je mi smutno, že to skončilo. Nepřemlouvám ho zpátky, jen vyjadřuju své city. On mi píše, že mě má rád, že ho mrzí, že to tak špatně prožívám. Nikdy neřekl, že ho mrzí to, co udělal. Pak začne psát, jak nedokáže pokrýt mé nároky, že ten cit co já chci on prostě dát neumí a mám z toho pocit, že začíná házet vinu na mě. Že on je vlastně chudinka. Najednou přišel na to, že nežil svůj život, že jsme rozdílné povahy, že je mezi námi je prohlubeň. Ten sex, že nám nešel, protože se v něm něco zlomilo při zážitku z prvního porodu, u kterého byl. Tak jak to, že máme další dvě děti, a když jsme čekali třetí, proč si mě bral a chtěl to on? Najednou je všechno jinak, najednou zjišťuje, že se vlastně trápí už celé roky. A najednou mu všechno došlo. Přijde mi to, že už si vymýšlí, hledá omluvu sám pro sebe, nebo kde je pravda? Hlavně nezapomene neustále zdůrazňovat, že ona o 16let mladší slečna za to nemůže, že tím to není. Ona byla jen úlet, nechce s ní být, jen myslel, že tím, že se s ní uvolní a užije si, budeme my moct pokračovat dál. Kdyby se na to nepřišlo třeba by to tak i šlo.
Ještě že se přišlo teď, když mám šanci začít znovu.
Paradox na tom je, že mě to dalo dohromady s tchýní, které jsem nemohla roky přijít na jméno a měla jsem na ni děsnou averzi. I když už mi nijak neškodila, neřešila, tak přesto ve mně byl blok s ní komunikovat. Bydlíme na jednom statku v jednom domě. I když máme každá své a nemusíme se potkat stejně se našlo dost věcí, co mi vadilo. Nešla jsem si k ní stěžovat na jejího synáčka. Potkala mě na dvoře, když jsem byla ubrečená a vzala mě dovnitř ať si popovídáme. Věděla o nevěře, co udělal od něj a domlouvala mu, aby to ukončil už před tím půl rokem. Tak brečím a povídám a říkám "ale vždyť ty si jeho máma" a ona na to "ale když je to zmetek, tak se ho přeci nebudu zastávat" Prožila to samé s jeho tátou, také neuměl dávat emoce najevo a jel si svůj život. Rozvedla se s ním, když bylo manželovi asi 5let. Tak povídáme a já brečím a ona pak že není můj nepřítel, jak jsem vždy myslela. A tak jsem ze sebe vysypala všechny ty křivdy za ty roky, které jsem snášela a jak ona to neviděla, ale mně to vadilo a maličkostmi se to hromadilo a hromadilo, až jsem ji nemohla vystát. Koukala a poslouchala a říkala, že ona to takhle vůbec neviděla. Ulevilo se mi. Všechny křivdy byly vyřčeny.
Sama si s ním promluví, říká a bude chtít slyšet, jak si to představuje. Díky ní jsem se dozvěděla pravdu, mě by ji říct nedokázal, nechce mi přeci ublížit a je mu to trapné říkat. Ale dozvěděla jsem se to a pak to probrala i s ním.
City ke mně už prostě necítí a musím jít dál. Lásku z něj nedostanu, když tam není tak s tím nic neudělám. Ulevilo se mi, teď vím, že nemá cenu se o něco snažit, lepit to a doufat, že se dáme zase dohromady. Prostě jsme rozdílné povahy, je mezi námi propast, jak říkal a tak já můžu jít dál. Musím se s tím vyrovnat a začít znovu.
Napsala jsem si dopis, kdyby jednou přišel s prosíkem, abych ho zpátky nebrala. Abych si pak uvědomila, co udělal, jaké to bylo bolestné, jak jsem byla vlastně nešťastná i když jsem měla pocit, že jsem v pohodě. Co bude dál nevím. Dneska je první den kdy je mi docela dobře a dokážu o tom mluvit. Do teď jsem byla sesypaná brečela jsem, nechtěla jsem se s tím smířit, ale musím a už se upínám k myšlence, že na mě někdo čeká. Někdo kdo mě bude mít rád. Bude mě nosit na rukou, bude mi to dávat najevo, bude si mě hýčkat. Čeká mě to, co jsem do teď neměla a na to se těším. Užiju si konečně vášnivý sex a budu si užívat života.
Jeho představa jak to bude dál.
Vždyť se nic nezmění, vždyť já jsem vás nezradil, já sem pořád budu jezdit, mám vás rád. Pořád vás budu živit, jsi matka mých dětí. Nic se nezmění. Budeme kamarádi. Vždyť vedle sebe dokážeme fungovat, aby děti byly v pohodě. S tím jsme nikdy neměli problém.
Nedokážu si to představit, já pořád budu vařit, prát, uklízet a on si přijede, pohraje si s dětmi, bude nás dál živit, ale budeme jen vedle sebe. Půjde to, zvládnu to?
Pak si říkám, co se vlastně změní pro mě? Do teď to tak bylo.
Vždy musíme projít nějakou bolestí, abychom se někam posunuly a začaly zase žít a mít se rády a užívat si každého dne. Hlavně, i když je člověk úplně na dně, chápe pocity sebevrahů, že dál nechtějí prožívat tu sžíravou bolest, tu strašnou nevyslovitelně bolestnou ránu v srdci a chtějí to ukončit, musíme myslet na to, že je tu někdo kdo nás má rád, pro koho tu musíme být, ať jsou to děti, rodiče nebo kamarádi, ty všechny by to moc ranilo. My bychom to sice měly za sebou, ale co oni, jak by se pak vyrovnávali s naší ztrátou - zase sebevraždou? Ne, ne, ta nic neřeší, musíme tu bolest překonat a jít dál, i když se to nezdá a každý nám to omílá a my to nechceme slyšet, nechceme věřit. Vždyť on byl všechno, byl nejúžasnější, nejkrásnější…. Ale nebyl, když mohl tohle dopustit. Nezaslouží si nás! Třeba to nebude hned, ale potkáme toho, který nás bude nosit na rukách, dá nám lásku, obejme nás a bude nás mít rád a budeme to cítit. Zase tu bude to chvění u prvního polibku a milování, jako by to bylo poprvé a bude to krásné. A i když to třeba zase nevyjde, bude další a další šance a znovu a znovu to budeme zkoušet a budeme si život užívat naplno a bude nám krásně.
Nelituju toho, jak jsem žila doposud. Byla jsem s manželem šťastná, vyhovoval mi život, jaký jsme vedli, i když měl své mouchy, chtěla jsem udržet rodinu, ale bohužel se to vždycky nepodaří. Nejsem první ani poslední, které to nevyšlo. Budovali jsme společně nové bydlení a vždycky jsem tahala rodinu na dovolené, výlety akce. Barák počká. No co nemáme sice dveře, ale pojedeme s dětmi na dovolenou k moři. Užijeme si život a neobětujeme se jen stavbě, co by z toho ty děti měly. Vždy jsem si dělala legraci, ať si to užiju, než mě vymění za jinou, abych jednou nelitovala, že jsem jen makala na baráku a nic si neužila. Užila jsem si to a jsem za to teď ráda a zase si budu užívat, i když už s někým jiným.
Nakonec budu ráda, že to tak dopadlo, že začnu žít, že jsem jím do teď byla svázaná a stále jsem na něco čekala.