Vidím věci jinak

26. září 2018 v 10:28
S odstupem času co jsme se manželem rozešli vidím spoustu věcí jinak. Věci za které jsem byla šťastná jak jsme žili. Jak jsem měla pocit, že jsme ideální rodinka.
Teď vidím, že jsem se vždycky snažila jenom já, že jenom já jsem byla ta co se snažila mít to zázemí, tu rodinu pohromadě.
Měla jsem pocit, že se i manžel stará o děti stejně jako já. Bohužel teď to vidím jinak. Nikdy nešel ven sám s kočárkem, nikdy nešel nikam sám s dětmi i když měl možnost.
Kamarádi ho lákali na pánskou jízdu s dětmi a já ho musela přemlouvat aby tam jel.
Vždycky jsem u vseho byla já s ním. Byla jsem ráda, že jsme pohromadě, ale teď vidím že si nevybudoval tak pevný vztah k dětem jaký bych chtěla. Byl do toho vždycky tlačen, neměl to přirozeně dané. Možná to byla moje chyba, měla jsem ho víc zapojovat. On nas živil tak jsem se starala. No byla jsem asi moc samostatná.
Když jsem chtěla s dětmi někam jet společně na nějaký výlet vždy jsem musela překousnout počáteční řeči, že má moc práce, a že se mu nikam nechce. Když se vyrazilo už to byla pohoda. Nikdy ten impuls někam jet nebyl od něj. Možná sem mu jen nedala prostor, kdo vi?
Když jsme byli s partou na táboře kde byly hry pro dospělé, tak já byla s dětmi a manžel si jel po svém nás si tam skoro nevšimnul a přitom já se chtěla také zapojit. Jo měla jsem asi prudit a prosadit si to 😁
Pamatuji si když jsme se chystali s prvním dítětem na procházku tak moje máma říká " běž vnoučku, to je vzácnost jít s tátou." Já jsem se rozčilovala jak tohle může říct, ale teď vidím, že vlastně měla pravdu a já to neviděla.😔
Nebo jsme byli na dovolené na kolech. Kousek jsme ujeli a protože
byly děti malé tak mě s nimi nechal se plácat u nějaké chalupy a sám se jel projet. Nepřizpůsobil se dětem a jejich možnostem. A já trpělivě čekala, že to takhle v pořádku, ať si to užije. Ale teď to vidím jinak, vidím jiné tatínky jak fungují a starají se a snaží se být se svými dětmi a vymýšejí jim program.
Je toho hodně co teď vidím jinak, ale nelituji ty roky jak jsem žila. Byla jsem v tom vztahu spokojená a hlavně dělala jsem to pro své děti.
Teď když nejsme spolu se snažím, aby se dětem věnoval, ale nemá to prostě v sobě musí se k tomu tlačit. Když je s nimi stará se hezky, ale vše je bohužel důležitější než ony.
Je jasné, že teď je jiná situace, chce být se svou mladou milovanou, ale já už ho pořád jen omlouvat nebudu. Musí se začít snažit sám jinak ho děti nebudou za chvíli potřebovat a jednou mu třeba budou chybět, ale to už bude pozdě.
Nedávno jsem se ho ptala jak to, že teď dokáže jezdit se svou milou na akce na které se mnou nechtěl? Prý jezdí na sportovní akce a se mnou se jezdilo jen na akce s dětmi. No to se dalo předpokládat když jsme je měli. Jsem zvědavá až si s mladou udělá další dítě jestli to bude jiné😁
 

Vzkaz pro přítelkyni mého manžela

6. července 2018 v 11:47
Měla bych být na vás naštvaná, nadávat a dělat zle, ale necítím nenávist. Dávám vinu jenom manželovi, on to tak chtěl. Vás je mi trošku líto. Opravdu tohle chcete? Co vás s ním čeká do budoucna? Uvědomujete si to?
Manžel je hezkej, hodnej, pohodovej chlap, ale má tři děti, které bude muset živit ještě minimálně 13 let. Má dost velkou hypotéku, takže další půjčku už nedostane.
Chcete s ním mít dítě? Uvědomujete si, že bude muset platit na tři děti a pak ještě financovat vaší rodinu? Bude muset jezdit po vedlejšákách, aby to uživil. Bude muset jezdit za dětmi, aby se s nimi také viděl. Kolik času mu bude zbývat na to, být s vámi? Počítáte s tím, že dovolené a občas Vánoce a Silvestry budete trávit s jeho dětmi? Stojí Vám to za to?
Nebo chcete jen dítě a je Vám jedno s kým, hlavně ať už ho mám?
Je Vám jedno, že vaše dítě nebude mít tátu na plný úvazek, že ho bude vídat málo? Fakt je tohle vaše touha takovýto život?
Jste ještě mladá, máte čas na hledání toho pravého.
Myslíte si, že to bude cca za 10 let pořád skvělé? Přeci jen je o více než 10let starší než vy. Neomrzí vás to nebo jeho? Já sama do dneška nevím, v čem byl u nás problém, neb jsme se nehádali a byli v pohodě. Teda alespoň já v té domněnce žila.
Můj problém asi bylo to, že jsem moc samostatná. Všechno jsem si udělala sama a on nic nemusel.
Stále spolu normálně vycházíme, bavíme se, jdeme s dětmi společně např. na pouť. Vlastně se nezměnilo skoro nic. Já mám akorát víc času na sebe a on se víc stará o děti.
Myslíte, že to s vámi bude jiné, až přejde zamilovanost?
Ono vyšlo najevo, že mě podváděl celé roky. Nezačne hledat další milenku, až s Vámi bude muset řešit každodenní starosti?
Věříte mu? Já mu strašně moc věřila, a proto to byl tak velký šok, že má vás. Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale snažím se s tím vyrovnat. Věřte je to hodně bolestné a nepřejí vám zažít stejně zklamání a bolest.
Ale třeba vám to vyjde a budete sťastni celý život, kdo ví.

Nevidět

6. července 2018 v 11:42
Když je člověk zamilovaný tak nevidí co se kolem něj děje, jak se změnil, jak je nespolehlivý, nic nestíhá a co dělá za chyby.
Smutné je, že to vidí okolí, ale bohužel s tím nemůže nic udělat, protože zamilovaný člověk rady neposlouchá.
Musíme jen čekat, až sám narazí a třeba se mu pak rozsvítí.
Bohužel do té doby to odnáší okolí, ale zamilovaný člověk to prostě nevidí.
 


Vrací se to

31. května 2018 v 22:22
Když už máte pocit, že to máte zvládnuté, že je to za vámi tak se to vrátí.
Je to rok a půl, žiju si svůj život, mám pohodu, užívám si, ale stejně to na mě doléhá. A přijdou zdravotní problémy a jelikož doktoři nemůžu na nic přijít bude to nejspíš psychika. Člověk si myslí, že je v pohodě, ale uvnitř ho m to pořád štve. A zase se začne zaobírat myšlenkami proč se to stalo Proč najednou věci které se mnou nedokázal dělat se svou novou mladou dělá? Věci o které jste se roky snažila a nešli, najednou jdou.
A to vám přijde tak líto, ale stejně s tím nic nenaděláte, musíte se s tím jen vyrovnat 😭
Jde to těžko ale jiná možnost není Chce to čas.

Test talentu

24. února 2018 v 18:40 | Metla
Červenec 2017
Jsem žena v domácnosti se 3 dětmi na vesnici s 320 obyvateli, která ráda něco organizuje a domlouvá různé akce. Hlavně tedy pro děti. Ve vsi jsou to Mikulášské, karnevaly, oslavy dne dětí. Ale pak také i školní ples. Tyto aktivity dělám dobrovolně bez nároku na finanční odměnu.
A najednou přišla krize, kdy jsem byla manželem vyměněna za nový mladší model. A co teď, co budu dělat, čím se budu živit tak abych stihla starost i o deti? Mluvila jsem o tom s naším skvělým finančním poradcem panem Dubou a ten mi poradil test talentu. Říkám si k čemu to bude, zjistím jaký mám talent ale na vesnici stejně práci nenajdu. No jo, ale pan Duba mi na tento test poslal poukaz. Dobře tak to zkusím, říkám si. Kontaktovala jsem paní Švarnou ta mi naposílala nějaké věci do e-mailu, já jsem je vyplnila. Pak jsme se měly sejít abychom to společně probraly. V dotazníku mi vyšlo že mám talent na komunikaci a organizaci. Když jsem šla na pohovor zase jsem si říkala " k čemu to bude, dobře paní Švarná mi řekne že mám talent na to komunikovat s lidmi, ale stejně tu práci tady nenajdu. Mám tři děti, kdo mě zaměstná?" Ale na schůzce jsem se nestačila divit. Najednou jsem měla plno energie a elánu a nové nápady se hrnuly co by se dalo dělat. Opravdu jsem s tím nepočítala, že bychom něco mohly vyřešit, že bychom mohly najít nějakou cestu. A našly. Vymyslely jsme, že začnu ty akce co organizuji dělat sama na sebe, že si vytvořím webové stránky a že to můžu pomalu rozjet. Přišlo mi to najednou hrozně jednoduché udělat si webové stránky a nabízet svoje služby. Je to věc která mě baví a vždy jsem něco organizovala a domlouvala. Tak jsem myšlenku dál rozvíjela. Kdysi jsem hrála loutkové divadlo a sama doma jedno staré mám. Tak vznikla myšlenka začít s divadlem pro děti. Napsala jsem si pohádku Jak se princezna naučila kouzelná slovíčka. Byl to první životní pokus něco napsat a vyšel.
No a zhruba půl roku po naší schůzce jsem hrála na karnevalu první představení.
A musím říci, že se to lidem líbilo a mělo to kladné ohlasy. A další plány jsou jezdit s divadlem po školkách a akcích a dál rozvíjet nápady které vznikly na schůzce s paní Švarnou.
Takže pokud nevíte co se sebou nebo co dělat zkuste test talentu. Nic tím neztratíte a můžete maximálně získat.
Mě test talentu otevřel oči a nasměroval mě k činnosti kterou mám ráda.
Moc za to díky.

Pozitiva - rok poté

1. února 2018 v 8:51 | Hanka Metla
LEDEN 2018 POZITIVA - ROK POTÉ
Teď to bude rok co praskla na manžela nevěra. Ten rok bylo hrozný, byla to opravdu hrozná bolest. Nebyla jsem schopná nic dělat. Seděla jsem třeba hodinu v kuchyni než jsem dětem udělala svačinu do školy. Opravdu strašné a když pak vyšlo najevo, že vlastně podvádí skoro celé roky co jsme spolu, klesla jsem ještě níž. Hrabat se z toho bylo těžké. I když jsem si stále říkala, bude líp, tak stejně bolest neustávala a musí si to každý prožít. Nejde to jinak a teď vidím, že opravdu až čas to zahojí.
Neříkám, že mi občas není smutno, ale vím, že mi není smutno po manželovi. Ale spíš po tom, že jsem sama, že nemám nikoho kdo mě obejme. Ale začala jsem žít svůj život. Najednou spoustu věcí nemusím a můžu si dělat co chci, nemusím stát u plotny, aby měl navařeno, aby měl připravené jídlo, nemusím pro něj prát prádlo. Když někam chci vyrazit prostě jdu. A nemusím se doprošovat jestli někam půjdeme. Jdu sama, rozhodnu se sama. Udělám si všechno jak chci. Začala jsem zase sportovat. Dělám to co mě bavilo a co jsem nedělala - přece nikam nepůjdu když je tady manžel… Chodím na zábavy, chodím se bavit a užívám si pozornost chlapů, protože mi to není trapné je to příjemné a hlavně můžu. Mám čisté svědomí, nám volnost a můžu. Na dovolené když jsem byla s dětmi, mi jedna babka důchodkyně, kterou kdysi taky opustil manžel a dokonce prý s milenkou, která se narodila ve stejný den a stejné porodnici jako jejich dcera. Tak ta mi řekla
"Buďte ráda, že jste se ho zbavila. Ona má teď na krku starýho dýchavičného dědka a já mám svobodu a volnost a nemusím se o někoho starat." Ta cesta k tomu je těžká, i když jsem si říkala bude líp a budu se mít dobře, bude mi zase hezky, stejně jsem se v tom plácala a nic nepomáhalo. Člověk si to prostě musí prožít.
Zvládla jsem to bez prášku i bez alkoholu. Jsem abstinent a ani na žal jsem nezačala pít J. Je pravda, že ještě teď o tom stále mluvím furt to každému tlačím do hlavy… že jsem byla vyměněna, atd. Ještě to není, že bych to vypustila, že bych o tom nemluvila, ale je mi krásně.
Děti na tom nakonec také vydělaly, protože se o ně začal starat. Jezdí sem za nimi stále stejně na 4 dny (no né vždy), ale když tu je stará se naplno on. Vaří jim, hraje si, dělá úkoly a jezdí na kroužky. A v tu dobu já mám volno, nic nemusím. Dokážu se s ním normálně bavit a jsem v klidu. I když se to nezdá někdy je to opravdu výhoda se toho chlapa zbavit i když jsem ho milovala a byla jsem šťastná, vyhovoval mi život jaký jsme vedli. Ale po čase to všechno vidím jinýma očima a teď jsem za to ráda že to krachlo.
Za 3 dny jede manžel s dětmi a svou milou na hory, na kterých to loni prasklo. Takže děti budou po roce seznámeni.

A bude hůř

17. září 2017 v 9:34 | Hanka Metla
Když už si myslíte že je vám hrozně že už to horší být nemůže přijde další rána Z jedně nevěry se vyklube další a další a další a zjistíte že jste celou dobu v tom vztahu byli podváděný ten ktereho jste tak milovali a myskeli že je tu jenom pro vás Že by nám nelhal zjistíte v ze vas celou dobu podváděl že zil dvojí život jeden s vámi a jeden jinde. On to na sebe prozradil, normálně to na mě vybalil. Celou dobu prý nepodvadel až po 2 dítěti takže hned po 3 letech společného soužití. Teď je synovi 8 let. To je Teprve bolest Teď probírám všechny ty roky proč jsem si toho nevšimla jak je možné že jsem to neviděla Byla jsem zaslepená tak strašně jsem ho milovala Podvádel me co ke mně cítí Jak se mi mohl koukat do očí když jsem měla podezření jak mi to vyvracel a ještě se urazil A podvádí pořád dokolečka Kolik jich bylo už se radši neptám A jak se s tím vyrovnat? Můžu někdy někomu věřit?Vím nemá cenu se tím zabývat ale myslet na to jak mi bylo krásně Jak jsem si ten život užívala jak jsem byla šťastná Ale ta rána že jsem žila ve falsi a oklamávaní To je hrozné To mu nikdy neodpustím.

Jak přežít nevěru a zklamání

21. srpna 2017 v 23:39 | Hanka Metla
Máme krásné manželství. Manžel je 4 dny v Praze v práci a bydlí u mých rodičů. Pak na 4 dny přijede za námi na venkov. Já doma vše obstarám. Když přijede, jsem hezky upravená, žádné tepláky a vytahaná trika, někdy se i namaluju, je navařeno, napečeno, uklizeno. Nic po něm nechci, zvládám to sama. Všichni nás považují za ideální pár a i já si to myslela. Žádné hádky a pohoda vládne v naší domácnosti.
Najednou má člověk pocit, že není něco v pořádku už se mnou tolik nespí, nelíbá se, a když se zeptám "máme nějaký problém?" tak odpověď zní "ne všechno v pohodě." A tak tomu věřím.
Pak vyjde najevo první lež, měl být v práci, ale je v hospodě prý s kamarádkou. Proč to nepřiznal? Chodil s kamarádkami do hospody i dřív a já nikdy nedělala scény, nikdy se nevyptávala. Ale člověk mu ještě uvěří, vykroutil se z toho. Vždyť je to přece váš chlap, věříte mu, přece by vám nelhal. Má mě rád a jsme v pohodě, nemá důvod to měnit. Na sex jsem spíš já než on. Chvíli je dusno, ale jedeme dál.
A pak jsme na víkendu s dětmi a přáteli. Vrátíme se do pokoje v jednu v noci a on jde s mobilem na záchod. Červíček pochybností začíná zase hlodat. A najednou pípne zpráva. Zastavilo se mi srdce, nemůžu dýchat, podívám se a všechny iluze jsou pryč. Najednou se vám zboří celý svět. Je to šílené, nepředstavitelná bolest ten člověk, kterého tak milujete, děláte pro něj prvni poslední vás podvádí.
Proč vždyť k tomu neměl důvod, vždyť nám všechno klapalo, rozuměli jsme si. Když přijel domu, neházela jsem na něj stížnosti a starosti s dětmi. Byla tu pohoda, romantika, nic nemusel. Možná to byla ta chyba, nemusel vůbec nic. Brala jsem to tak, že on nás živí a já se starám o domácnost a rodinu, tak jsme to měli oba nastavené a souhlasili s tím. Stejně pořád zapírá, že ta sms nic neznamená, že je to jenom kamarádka Nechtěl mě ranit, proto to nechtěl přiznat, říkal pak. Šla jsem ven a zavolala milence. Jsem rozklepaná, ale klidná, nenadávám, nevztekám se. Chtěla jsem vědět, jak jsem na tom, nedávám jí vinu. Kdyby to nechtěl on tak to neudělal. Nebyla by tato, byla by jiná. Jen jsem chtěla vědět, jaká jsem manželka. Jestli patřím mezi ty na které si chlap pořád stěžuje. Pozitivní bylo, že milenka, později zjišťuju, že je to slečna o 16 let mladší, než jsem já, říká že nechtěla rozvracet rodinu, že od toho dává ruce pryč, ať to dáme dohromady, že nám přeje štěstí. Prý to vzniklo náhodně s alkoholem, že to nechce omlouvat a že on hned na další schůzce přiznal, že má rodinu a že nás nechce opustit. Jen jsme si prý přestali rozumět. Snažila se z něj dostat víc, ale nikdy víc neřekl, říká slečna. Seberu se a odjíždím. Šlapu 10km na autobus, ale přece tady s ním nebudu celý víkend. Nedokázala bych na něj koukat, on je v pohodě, netváří se zničeně tak jako já. Nechávám tu s ním i naše 3 děti.
V neděli se scházíme doma, že to probereme a vyřešíme co dál. Mluvím hlavně já, on zase mlčí, jako vždy když se po něm něco chtělo. Chci, aby zavolal milence, že to ukončuje. Nechtěl. Prý se s ní sejde a řekne jí to, že mu to tahle přijde hloupý. Na ní ohledy bere, ale co já? Pak chce vědět, jestli to bude mít nějaký význam, když ji zavolá. Jestli to jako bude mezi námi fungovat, když jí zavolá a ukončí to. Srab. Říkám, že se jinak se nemůžeme pohnout dál. Zvedne telefon a říká "sedím tu s Hankou a ona chce slyšet, že ukončuji náš vztah" Ne on, on za to nemůže, já to chci!
A začneme to probírat. Nikdy nás nechtěl opustit, byl tu rád, proto se pořád vracel. Jako bych mu za to měla být teď vděčná. Dohodneme se, že s ní dál nebude a zkusíme to spolu dál. Jsem úplně na dně rozklepaná, ubrečená, nemám sílu něco dělat, nemám sílu jíst. Zbořil se mi celý svět. Co bude dál, jak to můžu zvládnout. Ta nedůvěra je hrozná. Už mu nevěřím, už jsou tam pochyby. Chtěla jsem, aby v Praze s prací skončil, ale nesouhlasil. Pro něj se vůbec nic nezměnilo, ničeho se nevzdal, nic nezměnil.
Platím si týdenní pobyt v hotelu a mizím z domova. Musí se tu na 100% postarat o děti, včetně svačin, obědů, úkolů, úklidu.
Zvládli to, viděla jsem pak trochu pokrok, víc začal doma fungovat, já ubrala a nechávala víc věcí na něm. Vypadalo to nadějně i kuchyň uklidil a nandal nádobí do myčky, když už jsem byla doma. Ale šlo jen o praktické činnosti. V těch citových to bylo chladné, nucené - z jeho strany. Cítila jsem to. Snažila jsem se 5 měsíců jít dál. Chvíli to vypadá, že už jsem z toho venku, ale pak to na mě zase padne. On nedělá nic, aby mě z toho dostal, žádné sliby, omlouvání, večeře, kytky - NIC. Nepomáhá mi vyrovnat se s tím. Nic neřekne a žádné podpůrné slovo útěchy. Když brečím, raději odejde, aby to nemusel řešit, nebo jen stojí a hladí mě po zádech. Ale mlčí. Nikdy moc nemluvil, vždy byl uzavřený, nikdy nedal city najevo a já s tím byla smířena. Ale teď je potřebuji. Teď to chci slyšet. Napsala jsem mu i tahák s jednoduchými větami např. nemáš to se mnou lehký, ještě že tě máme, půjdeme spolu na procházku…NIC ani toto nezabralo. Pořád mlčel. Takže jsem většinu věcí začala řešit přes esemesky. Když už jsem hodně vyprudila a donutila ho reagovat, dokázal napsat krásné zprávy, ze kterých cítím naději, že mě má rád, že to půjde, že to bude dobrý. Když přijede, tak je to zase chladné není tam ta emoce. Není tam nic. Říkám si chci TO? Chci takhle žít dál? Zase budu já, která se o něco snaží. Ale představa, že ho úplně ztratím, byla ještě bolestnější a tak se snažím dál. Po pěti měsících snahy a mého trápení přijdu na to, že se s ní opět schází. Další rána, já se tady o něco snažím a stejně zbytečně. Už jsem to mohla mít za sebou.
Po zjištění nevěry a snahy to dát dohromady jsem prošla několika fázemi.
První fáze. Začala jsem se doma ještě víc snažit. Ještě víc jsem se upravovala. Bála se vyjít z ložnice, aby mě neviděl rozcuchanou. Koupila jsem si sexy noční košilku na ramínka, ve které mi byla zima a nedalo se v tom spát. Ale musím být přece přitažlivá. Zhubla jsem. Chodím do světa zdraví k výživovému poradci, chodím cvičit, ke kadeřnici, na nehty, ale i to je málo.
A pak mi došlo proč vlastně já, proč se snažím já? Vždyť já jsem nic neudělala, já jsem se vždy snažila, já jsem dělala všechno pro rodinu. Proč jsem za ty roky trochu přibrala, z 58kg před dětmi jsem měla 68kg na mých a 158 cm, proč? Protože jsem všechno dělala pro rodinu. Neměla jsem čas na sebe, dělala jsem to pro rodinu, pro něj. Chtěla jsem tady mít pohodu. Jak mi s tím on pomohl? Neřekl, pohlídám děti, běž někam, vyraž si. Teď se má snažit ON, on to zkazil.
Když mi tohle docvaklo a napsala jsem mu to do dopisu, který jsem mu nechala ležet na stole. Mluvit se s ním přeci nedá a alespoň si to v klidu po svém přechroupe. Přestala jsem být paranoidní a začala jsem být zase normální. Ale stejně byly veškeré moje snahy k ničemu, stejně to skončilo. On mě pořád posílal k psychiatrovi, ať mi napíše prášky, ať se zklidním.
Zase brečím, zase jsem na dně jako před 5ti měsíci. Hrozně těžko funguju kolem dětí. Udělat svačinu do školy ne nadlidský výkon. Ale musím, musím tady být pro ně, potřebují mě zdravou a silnou. Jsou to nejdůležitější co mám. Zase mi budete hezky. Všichni mi to říkají a své kamarádce v této situaci bych to také říkala. Vidím to i na kamarádkách, které byly manžely opuštěny, prošly tím samým a teď jsou šťastné. Čeká to někde mě, ale stejně to bolí, stejně se s tím nechcete smířit, stejně nechcete, aby to skončilo. I když tam byly věci, které Vám vadily, stejně to chcete zpátky. Najednou vám dochází, že už nikdy neuslyšíte "tak maminko já už teda jdu" a už vám nedá políbení na rozloučenou. Co Vánoce, dovolené? Jak to bude, jak to zvládnu?
A pořád si vyměňujete esemesky plné emocí. Já píšu o tom jak je to těžké, jak je mi smutno, že to skončilo. Nepřemlouvám ho zpátky, jen vyjadřuju své city. On mi píše, že mě má rád, že ho mrzí, že to tak špatně prožívám. Nikdy neřekl, že ho mrzí to, co udělal. Pak začne psát, jak nedokáže pokrýt mé nároky, že ten cit co já chci on prostě dát neumí a mám z toho pocit, že začíná házet vinu na mě. Že on je vlastně chudinka. Najednou přišel na to, že nežil svůj život, že jsme rozdílné povahy, že je mezi námi je prohlubeň. Ten sex, že nám nešel, protože se v něm něco zlomilo při zážitku z prvního porodu, u kterého byl. Tak jak to, že máme další dvě děti, a když jsme čekali třetí, proč si mě bral a chtěl to on? Najednou je všechno jinak, najednou zjišťuje, že se vlastně trápí už celé roky. A najednou mu všechno došlo. Přijde mi to, že už si vymýšlí, hledá omluvu sám pro sebe, nebo kde je pravda? Hlavně nezapomene neustále zdůrazňovat, že ona o 16let mladší slečna za to nemůže, že tím to není. Ona byla jen úlet, nechce s ní být, jen myslel, že tím, že se s ní uvolní a užije si, budeme my moct pokračovat dál. Kdyby se na to nepřišlo třeba by to tak i šlo.
Ještě že se přišlo teď, když mám šanci začít znovu.
Paradox na tom je, že mě to dalo dohromady s tchýní, které jsem nemohla roky přijít na jméno a měla jsem na ni děsnou averzi. I když už mi nijak neškodila, neřešila, tak přesto ve mně byl blok s ní komunikovat. Bydlíme na jednom statku v jednom domě. I když máme každá své a nemusíme se potkat stejně se našlo dost věcí, co mi vadilo. Nešla jsem si k ní stěžovat na jejího synáčka. Potkala mě na dvoře, když jsem byla ubrečená a vzala mě dovnitř ať si popovídáme. Věděla o nevěře, co udělal od něj a domlouvala mu, aby to ukončil už před tím půl rokem. Tak brečím a povídám a říkám "ale vždyť ty si jeho máma" a ona na to "ale když je to zmetek, tak se ho přeci nebudu zastávat" Prožila to samé s jeho tátou, také neuměl dávat emoce najevo a jel si svůj život. Rozvedla se s ním, když bylo manželovi asi 5let. Tak povídáme a já brečím a ona pak že není můj nepřítel, jak jsem vždy myslela. A tak jsem ze sebe vysypala všechny ty křivdy za ty roky, které jsem snášela a jak ona to neviděla, ale mně to vadilo a maličkostmi se to hromadilo a hromadilo, až jsem ji nemohla vystát. Koukala a poslouchala a říkala, že ona to takhle vůbec neviděla. Ulevilo se mi. Všechny křivdy byly vyřčeny.
Sama si s ním promluví, říká a bude chtít slyšet, jak si to představuje. Díky ní jsem se dozvěděla pravdu, mě by ji říct nedokázal, nechce mi přeci ublížit a je mu to trapné říkat. Ale dozvěděla jsem se to a pak to probrala i s ním.
City ke mně už prostě necítí a musím jít dál. Lásku z něj nedostanu, když tam není tak s tím nic neudělám. Ulevilo se mi, teď vím, že nemá cenu se o něco snažit, lepit to a doufat, že se dáme zase dohromady. Prostě jsme rozdílné povahy, je mezi námi propast, jak říkal a tak já můžu jít dál. Musím se s tím vyrovnat a začít znovu.
Napsala jsem si dopis, kdyby jednou přišel s prosíkem, abych ho zpátky nebrala. Abych si pak uvědomila, co udělal, jaké to bylo bolestné, jak jsem byla vlastně nešťastná i když jsem měla pocit, že jsem v pohodě. Co bude dál nevím. Dneska je první den kdy je mi docela dobře a dokážu o tom mluvit. Do teď jsem byla sesypaná brečela jsem, nechtěla jsem se s tím smířit, ale musím a už se upínám k myšlence, že na mě někdo čeká. Někdo kdo mě bude mít rád. Bude mě nosit na rukou, bude mi to dávat najevo, bude si mě hýčkat. Čeká mě to, co jsem do teď neměla a na to se těším. Užiju si konečně vášnivý sex a budu si užívat života.
Jeho představa jak to bude dál.
Vždyť se nic nezmění, vždyť já jsem vás nezradil, já sem pořád budu jezdit, mám vás rád. Pořád vás budu živit, jsi matka mých dětí. Nic se nezmění. Budeme kamarádi. Vždyť vedle sebe dokážeme fungovat, aby děti byly v pohodě. S tím jsme nikdy neměli problém.
Nedokážu si to představit, já pořád budu vařit, prát, uklízet a on si přijede, pohraje si s dětmi, bude nás dál živit, ale budeme jen vedle sebe. Půjde to, zvládnu to?
Pak si říkám, co se vlastně změní pro mě? Do teď to tak bylo.
Vždy musíme projít nějakou bolestí, abychom se někam posunuly a začaly zase žít a mít se rády a užívat si každého dne. Hlavně, i když je člověk úplně na dně, chápe pocity sebevrahů, že dál nechtějí prožívat tu sžíravou bolest, tu strašnou nevyslovitelně bolestnou ránu v srdci a chtějí to ukončit, musíme myslet na to, že je tu někdo kdo nás má rád, pro koho tu musíme být, ať jsou to děti, rodiče nebo kamarádi, ty všechny by to moc ranilo. My bychom to sice měly za sebou, ale co oni, jak by se pak vyrovnávali s naší ztrátou - zase sebevraždou? Ne, ne, ta nic neřeší, musíme tu bolest překonat a jít dál, i když se to nezdá a každý nám to omílá a my to nechceme slyšet, nechceme věřit. Vždyť on byl všechno, byl nejúžasnější, nejkrásnější…. Ale nebyl, když mohl tohle dopustit. Nezaslouží si nás! Třeba to nebude hned, ale potkáme toho, který nás bude nosit na rukách, dá nám lásku, obejme nás a bude nás mít rád a budeme to cítit. Zase tu bude to chvění u prvního polibku a milování, jako by to bylo poprvé a bude to krásné. A i když to třeba zase nevyjde, bude další a další šance a znovu a znovu to budeme zkoušet a budeme si život užívat naplno a bude nám krásně.
Nelituju toho, jak jsem žila doposud. Byla jsem s manželem šťastná, vyhovoval mi život, jaký jsme vedli, i když měl své mouchy, chtěla jsem udržet rodinu, ale bohužel se to vždycky nepodaří. Nejsem první ani poslední, které to nevyšlo. Budovali jsme společně nové bydlení a vždycky jsem tahala rodinu na dovolené, výlety akce. Barák počká. No co nemáme sice dveře, ale pojedeme s dětmi na dovolenou k moři. Užijeme si život a neobětujeme se jen stavbě, co by z toho ty děti měly. Vždy jsem si dělala legraci, ať si to užiju, než mě vymění za jinou, abych jednou nelitovala, že jsem jen makala na baráku a nic si neužila. Užila jsem si to a jsem za to teď ráda a zase si budu užívat, i když už s někým jiným.
Nakonec budu ráda, že to tak dopadlo, že začnu žít, že jsem jím do teď byla svázaná a stále jsem na něco čekala.

Kam dál